Chrám sv. Petra tají dech
Bazilika na Piazza San Pietro, na Náměstí sv. Petra, s přepychovou výzdobou, jíž vévodí 132 metrů vysoká Michelangelova kopule, stojí ve Vatikánu, tedy v samém srdci římskokatolické církve.
Vstoupíte a jste ohromeni: velikostí, prostorem, rozlohou. Atmosférou. Oslňující je zlacený kazetový strop, zaujmou sochy, náhrobky papežů, včetně Poláka Jana Pavla II.
Zajímavostí je i to, že v podlaze jsou zabudovány desky, na nich jsou vyznačeny délky jiných věhlasných křesťanských chrámů. Naproti třetímu nosnému sloupu je vyznačena délka katedrály sv. Víta v Praze - hned po bazilice sv. Pavla.
Velkou turistickou atrakcí je černá bronzová socha sv. Petra sedícího v křesle. Jednou rukou žehná a ve druhé ruce drží klíč jako symbol papežské autority. Jeho nohy jsou po dotecích a polibcích věřících ohlazené, až se blyští...
První bazilika stála na místě Chrámu sv. Petra už v první polovině 4. století, ale v 15. století hrozilo, že se zřítí, a proto nechal papež Julius II. zbudovat baziliku novou. Uvnitř je jedenáct dalších kaplí a 45 oltářů. Hlavní papežský oltář je ze 16. století a je umístěn pod Berniniho pozlaceným bronzovým baldachýnem.
Skvostem chrámu je Michelangelova Pieta z roku 1499: tak vzácná, že pro jistotu chráněna neprůstřelným sklem. Michelangelo ji dokončil, když mu bylo 23 let – opakuji (a vy si na tohle číslo vzpomeňte, až jí stanete tváří v tvář: pouhých 23 let!); na objednávku francouzského kardinála Jean de Bilheres. Brzy se však doslechl, že dílo je připisováno jiným umělcům, a tak neváhal, vplížil se prý do kaple a na stuhu na hrudi Panny Marie vytesal svoje jméno. Tak proto ho tam čteme. Vidíte... pomohla náhoda, anebo zlé jazyky?