Koloseum Řím
Opět musíme užít přívlastku velkolepé. Tuto úžasnou stavbu z cihel a sopečného tufu, zvenčí obloženou travertinovými bloky, která se nachází ve čtvrti Forum Romanum, nechal v roce 72. n.l. postavit císař Vespasianus. Jejím základním účelem byl dostatek místa pro diváky gladiátorských zápasů. A to se povedlo. Na stadion s výškou 48 metrů a obvodem téměř 500 metrů, se vešlo 55 tisíc diváků. Tehdy! Během jeho vlády byla postavena tři patra Kolosea, která pak ještě císař Titus o jedno patro zvýšil. Koloseum vysoké 48,5 metrů má elipsovitý půdorys s vnějším obvodem 527 metrů, délkou podélné osy 188 metrů a příčné osy 156 metrů, bylo slavnostně otevřeno v roce 80 n. l. To se konaly stodenní zápasy a štvanice na zvěř. Aktéry tohoto krutého divadla bylo tisíc gladiátorů a pět tisíc kusů zvěře...
Amfiteátru se říká Koloseum podle kolosální sochy císaře Nerona, která byla později přebudována na sochu boha Helia. Socha Nerona, která byla vysoká 35 metrů, pocházela z dílny řeckého sochaře Zenodora, který si vzal za vzor slavný Kolos rhódský, jeden z Divů světa. Socha byla odstraněna, když Hadrián začal stavět chrám Venuše a Romy. Prý bylo třeba 24 slonů, aby pohnuli s vozem, na němž byl kolos Neronovy sochy naložen.
S podobou amfiteátru se ovšem následníci obou císařů, kteří ho nechali stavět, nemohli smířit, každý tu chtěl nechat otisk i po sobě. Stavební zásahy do Kolosea byly provedeny Trajánem a Antoninem Piem. Alexander Severus opravoval jeho konstrukci poté, co bylo Koloseum v roce 217 zasaženo bleskem. Další opravy prováděli Gordianus III. a Trajánus Decius, a to také po zásahu blesku v roce 250.
Další nezbytná rekonstrukce proběhla v letech 429 a 443 po zemětřesení. Odoakar nechal v letech 476 – 483 postavit spodní schodiště a nechal na něm vyrýt jména římských senátorů. Poslední zásah provedl v amfiteátru Teodorich. Brzy na to začala stavba pustnout a chátrat. Své poslední představení zažilo Koloseum v roce 523 právě za vlády Teodoricha.
Římský stát organizoval gladiátorské zápasy z politických důvodů, aby si udržel přízeň národa. Gladiátoři byli vybíráni z odsouzenců na smrt, z válečných zajatců a otroků. Boj obvykle končil smrtí jednoho z bojujících, publikum však mohlo prohrávajícímu udělit milost. Pořadatelé her viděli raději, když umíralo méně gladiátorů, protože jejich vzdělávání a obživa pohlcovaly enormní sumy. Konaly se zde dva typy představení: Munera, což byly zápasy mezi gladiátory, a Venationes, tedy hony na dravou zvěř.
Zápasy gladiátorů v Koloseu ovšem nebyly na věčnost, zakázal je císař Honorius v roce 397 n. l., leč nebylo to konečné rozhodnutí. Znovu byly obnoveny za císaře Valentiniána III. Štvanice na zvěř skončily až za gótského krále Teodoricha Velikého v r. 523, který také provedl poslední restaurátorský zásah do této stavby.
Středověk znamenal pro římské Koloseum zkázu. Na jeho někdejší slávu mohli Římané už jenom vzpomínat, přišlo zemětřesení a část jeho zdí se část zdí se zřítila. Ruiny posloužily římské šlechtě jako pevnost, později jako kamenolom travertinových bloků a postupně si sem chodili Římané pro kámen jen tak, brali si i části výzdoby pro stavbu svých domů a městských paláců.
Až papež Benedikt XIV. v polovině 18. století zasvětil stavbu Kristovu umučení: pro krev mučedníků, která zde byla prolita. Podle křesťanské legendy byli totiž divoké zvěři vrháni za oběť i křesťané. Soudí se, že takto tu zahynulo na 400 000 lidí!
Aréna bývala od diváků oddělena železnou sítí, v jejím podzemí byla mechanická zařízení na zdvihání klecí se zvířaty, kulisy pro postavení různých scén, zbraně pro gladiátory a nákladní výtahy, které za pomoci komplikovaného systému závaží přepravovaly šelmy a těžké kulisy do arény. Ach, Říme...! Z Kolosea se dodnes dochovala jen asi jedna třetina.